Kouzlo nefritového koně

2. prosince 2014 v 12:41 | Lina-Ayasa
Kouzlo nefritového koně

budu vám vyprávět příběh jak sem s kamarády chtěli najít nefitového koně, ale zbyly jsme na to jenom tři já, bratr a můj přítel. Ale nejdřív něco z mého a Martyho děctví, bylo mi okolo pěti let, a můj bratr Marty byl o devět let starší.


Je večer. Skočila sem na svojí postel vedle mě bratr, měly jsme společný pokoj, v domě moc místa nebylo.
zeptala se maminka.
"Mami, řekneš nám pohádku?"
"Tak jakou chceš slyšet, Zelfi, Marty?"
"Tu o nefritovém koni."
"Tak dobře. V jedné legendě se říká, kdo uvidí nefritového koně ve svitu úplňku, bude mít na celý život štěstí, zdravý a lásku, ale ten kdo uvidí nefritového koně dvakrát bude mít smůlu. Jedna dívka toho koně našla, ale trvalo jí to hodně dlouho. Bylo to asi okolo 21. června. Jmenovala se Mej, její vlasy byly nezvyklé, měla je krásně blonďaté, její oči byly jako moře. Jednou se s kamarády vydala na palouk stanovat. Před západem slunce si na paloučku postavily stany, kluci sehnaly dříví a rozdělaly oheň. Večer si u ohně vyprávěly strašidelné příběhy o upírech, vlcích, duchách a jiných bytostech. Mej věděla že se kůň musí ukázat, její maminka jí říkala že se kůň objevuje jednou za patnáct let. Postupně Mejiní kamarády šli spát. Mej si lehla, ale nemohla usnout. Tak si šla sednout a ohni a udržovala ho. K Mej přišla její kamarádka. Chvíli si povídaly, ale pak Mejiná kamarádka slyšela kroky v lese, který byl poblíž. Mejiná kamarádka si vzala svoje věci a odešla, vymyslela si že jí matka řekla do půlnoci doma. Takhle její kamarádi odcházeli, ale jenom jeden zůstal. Jmenoval se Andrei, vlasy černé, oči zelené. Sedl si naproti Mej. 'Myslíš že se ukáže?' otázal se Andrei. 'Věřím tomu. Matka mi říkala že ho jednou viděla. Chci ho vidět taky.' řekla Mej. 'A proč jsi neodešel jako ostatní?' zeptala se Mej. Andrei nevěděl co říct. Ale najednou slyšely dusot kopyt. Oheň uhasnul sám od sebe. Mej si sedla vedle Andreie. Po tmě se trošku bála. Hlavně kdeto moc neznala. Oba se zvedli a šli se podívat na kopec. Tak ve svitu ůpnku viděli nefritově zeleného koně. Mej s Andreiem nemohly uvěřit svím očím. Obou se po pěti letech což jim bylo okolo dvaceti se narodil chlapeček a po devíti letech se jim narodila holčička. A to je konec pohádky. A šup do hajan." Maminka mi dala pusu na tvář, Martymu taky a oba jsme usnuly.
Moje matka šla do obýváku. Její manžel, tedy můj otec, stál u okna. Vzal svoji matku za ruku a šly ven. Na kopci viděly nefritového koně. Viděli ho už po druhé. To ona vyprávěla o sobě když se s tátou daly dohromady. Po pár minutách šly do domu. Otec nezamkl. Ale to neměl dělat. Měl zamknout. Oba šli pak spát. Ale do domu se někdo vloupal. Otec s matkou slyšely v domě šramot šly se podívat do mého a bratrova pokoje, ale my jsme spokojeně spaly. Ale stejně ten šramot slyšely, šli se tedy podívat dolu, do obýváku tam viděly zloděje, ten je zastřelil. Když jsme se ráno s Martym probraly, tak rodiče v ložnici nebyly. Sešli jsme opatrně schody, necítili jsme, vůni palačine co máma děla každé ráno, vůni, kakaa, kávy ani čaje. Šli jsme se s Martym kouknout do obýváku tam jsme viděly naše rodiče ve velké kaluži krve. Marty rychle zavolal sanitku a policii. Ty nás pak odvezla k tetě. Naši rodiče byly zastřeleny.

Stála sem u hrobů našich rodičů, můj bratr stál vedle mě a z druhé stany můj přítel. Bylo to už dvacet let co mě a Martymu zemřely rodiče. Položila sme na hrob našich rodičů dvě růže. Můj přítel a bratr udělaly to samé.
"Brácha dneska je 21. června. V ten den, před dvaceti lety nám matka vyprávěla o nefitovém koni."
"Zelfi ti tomu věříš?" zeptal se mě bratr.
"Jo věřim. V ten den se matka musel podívat na nefitového koně po druhé. Příběh co nám vyprávěla. Tak vyprávěla o sobě a o tátovi. Nefritový kůň jim dal tebe a pak mě, ale pak nám ten kůň rodiče sebral."
"A to si jako myslíš."
"Hele vy dva se přestanete hádat, a teď mi tady slíbíte i vašim rodičům. Že toho nefritového koně najdem, všichni tři." pokáral nás oba Sam.
"Ale i s Velou."
"Jo i s Velou." souhlasil Sam.
"Slibuji." slíbila sem.
"Taky souhlasím." Souhlasil můj bratr.
"Dneska večer. Čekám u vašeho domu." všichni jsme šli do svých domů, bratr se zabouchl ve svém pokoji. ¨
"Marty otevři." prosila ho teta.
"Teto s nim nehneš." řekla sem tetě a šla sem si sbalit věci na večer, teplé oblečení, deku, spacák a stan sem si připevnila k batohu.

-V pod večer-

Sam pro nás přišel i Velou okolo šesté. Čekaly jsme akorát na bráchu. Přišel pípnutím pozdravil a políbil Velu. A šli jsme na palouček kde se kůň vetšinou vyskytuje. Postavily stany, kluci přinesli dřevo a pak rozdělaly oheň.
"Co budem dělat?" zeptal se Sam. "Něco navrhni." navrhl Marty.
"Co takhle příběhy." navrhla Vela.
"Jo, to by šlo." souhlasil Sam.
"Velo začni." dodal Sam.
"No tak jo." Vela řekla svůj příběh. Pak Sam, Zelfi a na konec Marty.
"Marty začni." Povzbudila vela mého bratra.
"Bylo dneska před dvaceti lety. S Zelfi jsme skočily na své postele, a poprosili jsme mamku aby nám řekla příběh o nefritovém koni: V jedné legendě se říká, kdo uvidí nefritového koně ve svitu úplňku, bude mít na celý život štěstí, zdravý a lásku, ale ten kdo uvidí nefritového koně dvakrát bude mít smůlu. Jedna dívka toho koně našla, ale trvalo jí to hodně dlouho. Bylo to asi okolo 21. června. Jmenovala se Mej, její vlasy byly nezvyklé, měla je krásně blonďaté, její oči byly jako moře. Jednou se s kamarády vydala na palouk stanovat. Před západem slunce si na palouču postavily stany, kluci sehnaly dříví a rozdělaly oheň. Večer si u ohně vyprávěly strašidelné příběhy o upírech, vlcích, duchách a jiných bytostech. Mej věděla že se kůň musí ukázat, její maminka jí říkala že se kůň objevuje jednou za patnáct let. Postupně Mejiní kamarády šli spát. Mej si lehla, ale nemohla usnout. Tak si šla sednout a ohni a udržovala ho. K Mej přišla její kamarádka. Chvíli si povídaly, ale pak Mejiná kamarádka slyšela kroky v lese, který byl polbíž. Mejiná kamarádka si vzala svoje věci a odešla, vymyslela si že jí matka řekla do půlnoci doma. Takhle její kamarádi ocházely, ale jenom jeden zůstal. Jmenoval se Andrei, vlasy černé, oči zelené. Sedl si naproti Mej. 'Myslíš že se ukáže?' otázal se Andrei. 'Věřim tomu. Matka mi říkala že ho jednou viděla. Chci h vidět taky.' řekla Mej. 'A proč jsi neodešel jako ostatní?' zeptala se Mej. Andrei nevěděl co říct. Ale najednou slyšely dusot kopyt. Oheň uhasnul sám od sebe. Mej si sedla vedle Andreie. Po tmě se trošku bála. Hlavně kdeto moc neznala. Oba se zvedli a šli se podívat na kopec. Tak ve svitu ůpnku viděli nefritově zeleného koně. Mej s Andreiem nemohly uvěřit svím očím. Obou se po pěti letech což jim bylo okolo dvaceti se narodil chlapeček a po devíti letech se jim narodila holčička." U příběhu sem se rozplakala.
"Nemohl jsi něco jiného vymyslet." řvala sem na bratra. A běžela pod kopec.
"Zelfi počkej!" řvali na mě všichni tři a běželi za mnou.
"Zelfi, promiň mi to. Nechtěl sem." omluvil se.
"Hele!" křikla Vela a ukázala a protější kopec. Viděly jsme nefritového koně.
"Páni.." vzdychla se. A tohle je konec příběhu za nefritovým koněm. Se Samem jsme se vzaly a narodila se nám holčička a Martymu s Velou chlapeček.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama